Husopas

Většinu života jsem strávil na horách – s lidmi na laně i sám. Lezl jsem po skalách, lyžoval ve sněhu a toulal se v mrazu a větru. Byl to můj svět a dával mi smysl.
Když jsem pracoval na heliski v Kanadě, přišel čas založit rodinu. Se ženou jsme se vrátili domů, kde se nám postupně narodili tři kluci. Věděl jsem, že s nimi chci být.
Proto jsem se vzdal hor a přijal práci manažera.
Seděl jsem v kanceláři, jezdil na schůzky a telefonoval.
Můj čas se rozpadl na vydělávání peněz a pár týdnů dovolené.
Tělo i mysl začaly uvadat. Byl jsem unavený. A čím dál prázdnější.

Znáte ten pocit, kdy nestíháte, život se řítí kupředu – až vám najednou dojde, že to nedává smysl?
Já v tu chvíli potřeboval zastavit a ohlédnout se. Zjistit, kudy dál.
Vybavila se mi vzpomínka z dětství – útržky filmu o muži, který létal s husami.
Ten obraz se mi vracel a nedal mi spát.
Přečetl jsem jeho knihu – a to byl začátek cesty, která mi obrátila život naruby.

Zjistil jsem, že husy jsou nám blíž, než si myslíme.
Mají emoce, paměť i vztahy, které trvají celý život. Žijí téměř beze změn miliony let.
Zatímco my se měníme každým okamžikem – stále rychleji.

Věděl to i etolog Konrad Lorenz, který na pozorování divokých hus postavil základní principy lidského chování (Nobelova cena 1973).
Stala se z toho moje výzva: ponořit se do jejich světa a najít odpovědi, které jsem hledal.
A tak jsem se stal Husopasem.

Doma v pokoji jsem měl inkubátor a v něm dvanáct vajec.
Na Velikonoce roku 2022 se vylíhlo osm nádherných housat – žlutých kuliček, které mě okamžitě přijaly za svého.
Půl roku jsme spolu chodili na pastvu, brodili se v blátě, koupali v rybníce a toulali se krajinou.
A nakonec – jsme létali. Já na rogale. Oni vedle mě, v šipce.

Zažili jsme legraci i pád. Napětí i dojetí.
Byly to moje děti. A já byl jejich pevným bodem ve vesmíru.

Když přišel podzim, odlétly. Já zůstal – jiný.
Byl jsem probuzený.

Dnes už jsou divoké a vracejí se na rybníky Českého ráje nebo jižní Moravy.
Není den, abych si na ně nevzpomněl. Protože být Husopas patří mezi to nejlepší, čím jsem byl.

Husy mě naučily víc, než jsem čekal.
Ukázaly mi, co dokáže pozornost – k sobě i ke světu kolem.
Co znamená důvěra – a že nemusí mít hranice, ani mezi člověkem a zvířetem.
Jakou sílu má spolupráce a pomoc druhému, když je nejvíc zranitelný.
Učily mě odolnosti a otužilosti – nejen fyzické, ale i vnitřní.

Připomněly mi, že vše má svůj čas.

Vrátily mě zpátky ven.
Z bezvědomí do přítomnosti. Do světa vlastních myšlenek.

Celý můj příběh jsme natáčeli. Vznikla spousta krásných fotek a záběrů.
Ale nemohl jsem je používat – neměl jsem autorská práva.
Mohl jsem jen vyprávět. A tak jsem vyprávěl.

Zpočátku to byli přátelé a náhodní posluchači.
Všiml jsem si, že mě poslouchal každý.
Děti i dospělí. Doktoři v nemocnici i dřevorubci v lese. Staří i mladí.
Mocní i nemocní. Něco v tom příběhu rezonovalo. A lidé naslouchali.

Jednou mi zavolala žena, že její táta – vážně nemocný, ležící v hospici – by si se mnou chtěl ještě promluvit.
Povídali jsme si o smrti, o strachu, o tom, co může být „potom“.
Vyprávěl jsem mu o husách. O našem létání. A on mě požádal:
„Přijel bys to povědět i ostatním tady, kteří čekají jako já?“

Přijel jsem a vyprávěl.
A poslouchali všichni.
Ptali se, smáli, mlčeli. Někteří plakali.

Viděl jsem, že jim to pomáhá… že jim husy pomáhají.
A v tu chvíli jsem věděl, že ten příběh nemůže zůstat němý.

Rozhodl jsem se půjčit si peníze a koupit autorská práva.
Aby každý mohl můj příběh vidět a prožít – podobně jako já.
Aby husy mohly pomáhat dál.